| Participants |
Záměrem expozice bylo konfrontovat návštěvníka formou velmi osobního prožitku s lidickou tragédií. Obsah, zbavený heroizace a ideologizace, má být prostým připomenutím, které nechce zastírat hrůznost dějů. Forma pak natolik současná, aby emocionálně zasáhla zejména mladé návštěvníky a umožnila jim prožít určité zobecnění problému násilí, válek a zla v jejich reálném dopadu. K dosažení výsledku byly použity autentické předměty, fotografie, filmové záběry, zvuky a doprovodné texty. Výběr materiálů - především betonu, kovu a skla, má navodit pocit syrovosti ale i trvání, forma je minimalistická bez snahy prostor estetizovat.
Úvodní tříplátnová projekce ukazuje záběry z každodenního života Lidic v kontextu Československé republiky a Evropy. Poté se návštěvník ocitá ve vlastní expozici. Důraz na význam paměti vedl k projekci světelných obrazů již neexistujících míst a dějů na velké betonové plochy. Tyto latentní obrazy, podobné vzpomínkám, jsou konfrontovány s několika dochovanými reáliemi. Dochází zde k setkání s intimními obrazy tváří mrtvých a jejich jmény. Jména, jasný prvek lidské identifikace, jsou vtisknuta do betonové stěny na trvalou paměť. Ztemnělý prostor, využívající estetiku industriální architektury, vytváří určité bludiště, kde jednotlivé zdi i kóje otevírají vždy nové části příběhu.
Závěr expozice je významovým i časovým předělem. Jestliže celá expozice je situována do období kolem roku 1942, pak sdělení z poslední kóje přichází ze současnosti. Svědectví z obrazovky podávají přeživší, aby osobně dotvrdili, že to, co zde návštěvník zahlédl, je pravda. Expozice je tříjazyčná s lokálním ovládáním překladů.
Železobetonové monolitické stěny a desky odlité do bednění z nehoblovaných smrkových prken, samonivelační cementová podlaha, fasádní štuk bez dodatečné povrchové úpravy na stěnách a zavěšené ocelové kari sítě opatřené tmavě šedým nátěrem jako podhled, tvoří fyzickou podstatu expozice.